Historie ji zná jako pravděpodobně největší vražedkyni všech dob a krvelačnou sadistku. Něco pravdy na tom bude - čachtická paní byla skutečně krutá, ale legendy nejspíš trochu přehánějí. Její konec navíc připomínal politický proces...

Je těžké hledat po staletích pravdu, nebo dokonce nahlížet do duše člověka, jehož opravdové skutky překryla spousta mýtů a legend. Přesto se o to v případě Alžběty Báthoryové historici stále znovu pokoušejí. A nejen oni. Postavu čachtické paní hodnotí podle moderních metod také psychiatři. S jakým výsledkem? Posuďte sami...

Už jen počet obětí „krvavé grófky“ se dost podstatně liší. Donedávna se uvádělo, že zavraždila zhruba 650 lidí, vesměs žen a dívek. Současní historici tvrdí, že tři stovky obětí jsou pravděpodobnější číslo. Ani v tom však nejsou jednotni. Před třemi lety vyšla poslední část románové trilogie Andreje Štiavnického o Alžbětě Báthoryové. Autor se v ní drží historických faktů i reálného děje, přesto překvapivě uvádí závratný počet až tří tisíc hraběnčiných obětí! Tak jako tak je téměř (!) jisté, že Alžběta Báthoryová byla mimořádně krutá ke svým poddaným a bestiálně a bezdůvodně vraždila. A protože byla vlivnou šlechtičnou, dlouho jí to zcela beztrestně procházelo.

Vraždy, sadismus i kanibalismus...

Co tedy tvrdí legendy? S mučením se prý setkala poprvé v roce 1566, ve svých šesti letech na hradě rodičů, kde přihlížela trestu či snad výslechu cikána obviněného z pokusu prodat své dítě. Jí samé prý krvavé sadistické praktiky učarovaly až v dospělosti, kdy se stala mocnou hraběnkou a spadala pod ní rozsáhlá panství v Sedmihradsku, v Uhrách a v okolí Nitry. K těmto panstvím pochopitelně patřil i nespočet poddaných, jejichž životy řídila a ovládala právě Alžběta Báthoryová. Bývalo sice zvykem, že vrchnost si v jednání s poddanými žádné servítky nebrala, ale podle soudního spisu to hraběnka skutečně přeháněla i na tehdejší poměry. „Služebné za sebemenší prohřešek bila těžkou holí, propichovala jim špendlíkem ústa nebo jim ostrou jehlu bodala pod nehty a pálila je svíčkou. V zimě je také někdy vyhnala na mráz, kde kázala dalším poddaným, aby ženy polévali studenou vodou, dokud neumrzly.K sadistickým praktikám přidávala někdy také kruté lesbické orgie,“ uvádí překlad soudního spisu.

Tomu by se snad i dalo věřit, o Alžbětě Báthoryové však kolují mnohem děsivější zvěsti. Jednoho dne prý udeřila služku tak silně, až jí dívčina krev ulpěla na ruce. Když chtěla Alžběta krev omýt, všimla si, že se jí panenská krev vpila do kůže, která v těchto místech zkrásněla a vyhladila se. Od té doby si prý nechávala na svůj hrad v Čachticích přivádět panny ze širokého okolí, které společně s několika věrnými služebníky ve sklepení mučila a zabíjela, aby se pak koupala v jejich panenské krvi, nebo ji dokonce pila. Jindy zase údajně zuby trhala maso živé dívky, kterou si nechala přivést do lože, aby tak ulevila svým bolestem. Pověsti také tvrdí, že jejími oběťmi se stávaly především dívky, které pak surově mučila a zabíjela ve svých komnatách (podle jiných zdrojů ve sklepeních hradu), až byly stěny i podlaha pokryté krví. Mnoho obětí také údajně našlo svůj konec ve smrtící železné panně - mučicím nástroji, do něhož byl člověk uzavřen a pomalu ubodán kovovými hroty.

Vzdělaná a dobrá matka

Kým však byla hraběnka Báthoryová ve skutečnosti? Narodila se v roce 1560 a jen stěží mohla mít ještě lepší původ. Pocházela z rodu Báthoryů, jehož potomky byli významní vojevůdci, politici či církevní hodnostáři. Alžbětin strýc usedl na polský trůn, její synovec později vládl Sedmihradsku a sama Alžběta byla velmi vzdělanou ženou. Nejen na svou dobu, ale i na své postavení - uherská šlechta byla v té době vesměs negramotná. Báthoryová proti tomu plynně hovořila nejen maďarsky, ale i německy a latinsky. V patnácti letech byla hraběnka provdána za Františka Nádašdyho, čímž se spojily dva významné uherské rody. Její muž byl prý podobně surový a krutý jako Alžběta a jejích tyranských orgií se údajně občas také účastnil. Kvůli bojům s Turky se však doma příliš nezdržoval, a tak veškerá péče o rozsáhlý majetek i poddané spadla na Alžbětu. Oč krutější byla k poddaným, o to láskyplněji se prý projevovala jako matka. Psychologové z toho odhadují, že Alžběta Báthoryová trpěla tzv. „impulzivním sadismem“, při němž člověka ke krutosti svádí neodolatelné vnitřní impulzy, ale jinak jsou jeho duševní schopnosti normální. Nutno podotknout, že tato diagnóza by mohla skutečnosti klidně odpovídat.

I Báthoryovy totiž podobně jako jiné šlechtické rody stíhala genetická degenerace z věčného rodového křížení blízkých příbuzných. Koneckonců by nebyla Alžběta jediná takto postižená. O její tetě Kláře bylo známo, že také vyhledávala sadistické praktiky, k nimž si do lože brávala muže i ženy. Zločiny a vraždy nemohla Alžběta Báthoryová utajovat věčně. Dívky zprvu získávala pod záminkou služby na svých hradech, ale údajně prý i únosy z domovů a chytáním na cestách. Zpočátku prý šlo o poddané ze širokého okolí, později však už i o dívky z chudších šlechtických rodin. Nejvíce jich prý umučila v Čachticích (kde údajně dodnes jejich duše straší) a Sárváru, ale i v Prešpurku a Vídni. Mrtvol dívek se oddaní komplicové hraběnky zbavovali, jak mohli. Pohřbívali je v lesích i na polích, na hřbitovech i v obilných jámách. Kusy jejich těl, které z mělkých hrobů vyhrabali a roznesli vlci, se pak objevovaly v okolí hraběnčiných hradů. Co bylo už dávno jasné poddanému lidu, dlouho neviděla či nechtěla vidět vyšší šlechta. Hraběnka Báthoryová upadla mezi prostým lidem v takovou nemilost a nenávist, že ji na každém kroku za branami hradu musela chránit skupina ozbrojenců.

Spiknutí, spravedlnost?

Přesto i na Alžbětu čekal trest. V roce 1604 zemřel hraběnčin manžel, ale ještě předtím požádal dopisem přítele a spolubojovníka hraběte Juraje Thurzóa o ochranu své rodiny. Paradoxně právě Thurzó hraběnku nakonec soudil a odsoudil v prapodivném procesu. Nad Alžbětou Báthoryovou se totiž po smrti manžela začala stahovat mračna. Ona sama prý dokonce v násilnických excesech přitvrdila a okolí došla trpělivost. Vystoupil proti ní protestantský kazatel v Sárváru, přímo králi napsali dopis obyvatelé Čachtic a sám čachtický farář se obrátil na pomoc k nadřízeným. Král Matyáš II. proto pověřil vyšetřováním hraběte Thurzóa, jako nejvyššího zemského správce a soudce hned po králi. Thurzó chápal, že Báthoryovou by měl čekat trest smrti, zároveň jej ale ovlivňovaly přátelské a příbuzenské vazby a politická situace. Thurzó proto zdržoval vyšetřování a s Alžbětinými zeti dohodl plán na záchranu rodinného majetku: hraběnku přinutili sepsat testament, v němž odkázala majetek svým třem dětem. Král sice ještě pár let chvíli doufal, že by mohl získat rozsáhlý majetek pro královskou korunu, ale po přečtení závěti se o případ přestal téměř zajímat. Snad jen díky tomu unikla Báthoryová trestu smrti. Thurzó 29. prosince 1610 vnikl s vojáky do Čachtic a hraběnku přistihl přímo při mučení. Čachtická paní skončila v roce 1611 zazděná v komnatách svého hradu. Se světem ji spojovalo malé okénko pro podávání jídla. Ve čtyřech rozích hradu dal soudce postavit šibenice, aby ukázal,že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tři ženy, které se na zločinech podílely, byly upáleny, jeden muž sťat. Sama hraběnka zemřela stále zazděná roku 1614.

Byla krvavá čachtická paní jen nevinnou obětí komplotu?

Zejména maďarští historici razí v současnosti takovou verzi událostí, podle níž byla hraběnka Alžběta Báthoryová jen obětí spiknutí. Dodnes se například tvrdí, že u ní byl nalezen vlastní rukou psaný seznam 610 obětí mučení. Také je běžně přijímán fakt, že dívky zavírala do železné panny. Ani seznam, ani železná panna nebyly nikdy objeveny. Železná panna je evidována například v inventáři Trenčína až od roku 1678 - více než půl století po hraběnčině smrti. Historici snažící se očistit jméno Báthoryové, tvrdí, že celý proces byl politický a jeho autorem byl právě Juraj Thurzó. Ten prý chtěl nejen zbavit synovce hraběnky vlády nad Sedmihradskem, ale také získat rozsáhlý majetek rodiny. Ostatně za spiknutí označila proces i sama hraběnka Báthoryová. V její prospěch by mohlo svědčit i tvrzení, že Thurzóem údajně nalezená umučená dívka ve sklepení hradu byla exhumována a ve skutečnosti zemřela tři měsíce předtím. Tuto verzi však dnes už nelze nijak potvrdit. Další dvě dívky, které Thurzó nalezl ještě živé, před soudem nikdy nevypovídaly. Zajímavý je také fakt, že každý z údajných pachatelů mučení uváděl jiný počet obětí. Historici hájící hraběnku tvrdí, že údajný počet obětí je součtem všech jmen, která u soudu padla. Mnoho se jich přitom opakovalo. Ovšem dokonce i podle součtu soudu byl počet obětí zhruba mezi 37 až 80 lidmi.