V této části rozhovoru Noel vypráví o tom, jak byl během koncertu napaden divákem, hovoří o úspěchu alba "Definitely Maybe" o hádkách se svým bratrem Liamem a o odvrácené straně slávy...

S násilím jste se jednou setkali i na na koncertě, když vás napadl někdo z obecenstva...
Celý ten incident, od chvíle, kdy do mně ten chlap začal řezat, do chvíle, kdy jsem se dostal zpátky na pódium a dokončil koncert, trval jenom dvě nebo tři minuty. Byl to chaos. Pamatuju si, že jsem slyšel útržek toho, jak někdo říká, že to začíná být hodně, hodně ošklivé. Tohle se prostě někdy stane. Nevím, proč to ten chlapík udělal, ale pár dní jsem měl monokla. Což znamenalo, že jsem měl důvod týden nosit sluneční brýle venku i v místnosti, takže jsem s tím byl docela smířenej. Dokonce jsem si to o pár dní protáhl!

Kde byla ochranka?
Bylo to v Newcastle Riverside a tam jsme ochranku neměli. Tenkrát jsme cestovali v transitu. Náš manažer nás prostě poslal na turné. Byli jsme malá kultovní kapela, měli jsme vyprodané všechny koncerty a byl kolem toho docela šrumec, ale nebylo to nic obrovskýho. Když jsme se zase dostali do Newcastlu, mluvil jsem s lidmi, kteří se s tím chlapíkem potkali a ptali se ho, proč to udělal. Řekl - což mě pobavilo - že to udělal proto, aby se Oasis už nikdy nevrátili do Newcastlu a aby padali do Middlesborough.

Řekněte nám něco o úspěchu "Definitely Maybe".
...jo, nejrychleji prodávané debutové album. Podle mě bude "Definitely Maybe" vždycky vyčnívat, protože když se obvykle dostanete do studia, snažíte se jak nejlíp umíte nahrát píseň přesně tak, jak jí máte v hlavě, a jak se jako muzikant zlepšujete, je to komplikovanější a komplikovanější, ale na prvním albu jsme prostě zapojili proud a řekli: "Dobrý, na čtyři jedem." Můžu být ohledně toho alba namyšlenej, protože žádná začínající kapela dodnes nanahrála nic lepšího. Lidé tvrdí, že to zachytilo dobu svého vzniku, ale to jsme neměli v úmyslu. Myslím, že je tam jeden jediný sociální komentář, a sice v "Cigarettes and Alcohol", kde se říká: "Stojí za to, aby se člověk obtěžoval s hledáním práce / když není nic, pro co by se dalo pracovat?" A to jsem si vůbec neuvědomil, že jde o sociální komentář, dokud mi to McGee jednou večer neřekl. Řekl jsem na to jenom: "Dobrá. Jsem sociální komentátor. Můžu prosím dostat ještě jednu velkou whisky?"

Už jste pohromady pěkných pár let a prošli jste řadou nesnází. Jak se udržujete v pozici, kdy vás pořád baví to, co děláte?
Tuhle otázku už jsem si položil víckrát. Nic jiného než hrát neumím. Jsou dny, kdy vám to na turné jde mizerně nebo kdy se vrátíte ze zkoušky a říkáte si "v tomhle už dál nejedu". Hodně kapel se rozpadá kvůli horkokrevným rozhodnutím a stupidním argumentům. Teď už se snažím být víc zticha, než jsem býval, jít prostě domů a nakopnout sousedovic kočku.

Myslíte, že ti, kdo se rozhodují s horkou hlavou, jsou příliš pyšní na to, aby se to potom pokoušeli urovnat a pokračovat dál?
Nemůžu mluvit za lidi z těch skupin, ale dokážu si představit, že třeba Smiths, Verve a Stone Roses si říkají Co kdyby...? Myslím že The Smiths by mohli být ta vůbec největší, největší kapela ze všech, kdyby zůstali pohromadě o půl roku déle. A to samé podle mě platí o Verve a o Stone Roses, kdyby se přenesli přes ty hádky. Ale lidi v kapelách nebývají zrovna nejpohodovější typy. V zákulisí se mísí různé zájmy...

Berete si z takovýchhle věcí nějaké ponaučení?
Nevím, co by dělal Liam, kdybychom se rozpadli, a nevím, co bych dělal já. Asi bych pořád dělal hudbu a byl bych v tom vážně dobrej, ale chci pracovat s někým jiným? Odpověď zní ne. Chci bejt v šatně se svejma kámošema. Já s Liamem si můžeme navzájem fyzicky rvát kusy z těla a vzápětí na to zapomenout.

Koncert v megastoru Virgin...
To bylo v Kensingtonu. Nějakou bystrou hlavičku napadlo, že bychom mohli mít o půlnoci koncert ve Virgin Megastoru. Od osmi od rána jsme seděli v klubu a nasávali a tak, takže když jsme se dostali do Virgin, byli jsme dost mimo. Vzpomínám si, že jsem se vsadil s Liamem o dvacet liber, že si nevzpomene na text jediné písně. Zapomněl hned první verš. Publikum se zarazilo a já řekl "Dlužíš mi dvacku," ten pitomec se na mne otočil a pravil: "Nejmenší, co nosím, jsou padesátky, kamaráde."

Úspěch alba "Morning Glory"...
Začalo to žít svým vlastním životem. V jednom bodě jsme museli stáhnout "Don´t Look Back In Anger", protože "Wonderwall" odmítala opustit žebříčky. Byl to nicméně meč s dvojitým ostřím. Skončíte tak, že vás žádají o podpis lidi, se kterými byste v životě nemohli mít absolutně nic společného. Nechápu, jakým způsobem s nimi může souviset naše hudba. Začalo to žít svým vlastním životem a potom už to nebyla naše kapela. Dokonce jsme ani nebyli nejslavnější kapela jenom v Anglii, byli jsme nejslavnější kapela v Americe, nejslavnější kapela ve Švédsku, v Německu a tak dál.

Další zásadní moment: megaakce v Knebworthu
Vzpomínám si, jak jsme jeli na koncert, který jsme měli hrát na severu, a po cestě se nás manažer Marcus zeptal, jestli se nechceme zastavit v Knebworthu, protože pomýšleli na to, že by tam udělali koncert. Jeden z promotérů řekl, že bychom tam mohli klidně hrát sedm večerů za sebou... Tímhle si ti lidé vydělávají na živobytí: řeknou ti, kde můžeš hrát a pro kolik lidí. Vypracují to z nějaké procentuální statistiky prodeje desek. Původně to měl být jeden večer, ale ten se potom vyprodal během jednoho dne, pak se během dalšího dne vyprodal i další koncert a pak nás to všechny prostě přestalo bavit. Bylo to zběsilé, stupidní, hloupé. Během tří let jsme došli od toho koncertu v Boardwalk, kde jsem ani nebyl ve skupině, k vůbec největšímu samostatnému koncertu, který kdy hrála jakákoliv skupina - pokud to nebyl festival a pokud to nebylo zadarmo. Ptal jsem se sám sebe, kdy nás vezme raketa na Měsíc, protože tam bude zřejmě taky brzo koncert.

Neměl jste někde v podvědomí pocit, že by to mohl být váš Spike Island?
Pamatuju se, jak jsem se o tom někde v Americe hádal s Liamem. Říkal, že se nemůžeme pokládat za lepší nebo větší než Stone Roses, dokud nebudeme hrát pro 30.001 lidí, protože na Spike Islandu bylo 30.000 lidí. Začali jsme tohle všechno probírat a říkali si: jaký byl největší koncert Stones? Uděláme to taky, a sedmkrát za sebou! Amerika, vy a Liam... buď jede domů on, nebo vy...
Anebo on nejede, protože chce přestěhovat dům - což bylo prostě směšné. Měl jsem tam dlouho pocit, že se na nás lepí smůla. Ne proto, že by nás tam nepřijali - tamní fanoušci k nám byli skvělí a naše koncerty byly vždycky vyprodané. Ale turné se tam hrozně táhnou. Šest až osm týdnů v autobuse s dalšíma třinácti chlápkama je dlouhá doba, zvlášť když jste mladý.

Jak to je, když jedete domů vy?
Poprvé jsem domů nejel. Chyběl jsem. Podruhé jsem se vrátil z Chicaga, protože Liam s Bonem se porvali o Liamovo sako... Mluvil jsem s ním o tom ráno, už si na nic nepamatoval a řekl, že to byla jenom legrace. Řekl jsem mu, jednou řekneš něco, co už nebudeš moct vzít zpátky, a vypadnul jsem.

V té době jste už také byli majetkem bulváru. Když jste se vrátil, nevypadal jste moc dobře, byl jste dost nevrlý.
Můj manažer mi řekl, ať cestou z letiště neříkám ani slovo. Jsem trochu prostořekej, bylo tam hrozně moc mikrofonů a já si říkal: tohle je fakt nefér.

Nejde vám to na nervy, všechny ty objektivy namířené do obličeje?
V podstatě je to docela děsivý. Čekal jsem, až projdou moje zavazadla, a ozval se mi chlápek z ochranky s tím, že je venku. Znělo to, jako kdyby byl na fotbalovém zápase. Zeptal jsem se, jestli je venku hodně lidí, a v tom momentě se otevřely dveře a bylo to jak scéna z filmu. Musíte se dostat do auta, řidič má otevřené dveře a vy prostě vejdete do oceánu lidí, kteří se tlačí jeden přes druhého, a uprostřed toho všeho jste vy a máte zakázáno cokoliv říct.

V další, poslední části rozhovoru zjistíte, jaké jsou Noelovy nenaplněné ambice, co si myslí o skupině Travis a o případné Liamově sólové kariéře.