Na vánoce devadesátého osmého vrhla Sony do světa mimořádně zajímavou desku: Masterplan je sbírka béček Oasisovských singlů, skvělý důkaz Noelovy nesmírné skladatelské potence, album vysokých kvalit, bez mrknutí oka srovnatelné s kteroukoliv řadovkou skupiny. Není divu: Oasis nikdy nevydali žádný odpad, každý z dlouhé řady singlů obsahuje kromě titulní hitůvky ještě dvě nebo tři zbrusu nové skladby a bylo tedy z čeho vybírat. Do selekce skladeb tentokráte mohli promluvit i fanoušci a to prostřednictvím hlasování na internetu: další důkaz toho, že Oasis relativně nové médium nikterak nepodceňují a představuje pro ně základní most pro komunikaci s fanoušky.
Gró alba tvoří Noelovy překrásné akustické balady, z nichž mnohá by se skvěle vjímala i na A-straně. Absolutním vrcholem pro mě budiž McCartneyovsky nostalgická rozlučka s Manchesterem Half the World Away, ale stejně skvělá je milostná Talk Tonight, Going Nowhere, kde Noela doprovází jenom klavír, vznosné smyčce a dechy, poklidná, Liamem zpívaná Underneath the Sky a samozřejmě Masterplan, skladba, která dala celému albu název a kterou autor označuje za svůj nejlepší kus. Otvírákem je hymna Oasisovských fanoušků Acquiesce, názorná to ukázka souzvuku Gallagherovských hlasů. Lahůdkou je potom Beatlesovský cover I'm the Walrus, z pravověrně rockujících skladeb bych vypíchl Rocking Chair, Listen Up a Stay Young s nepřeslechnutelně hitovými ambicemi. Vlastně jedinou postradatelnou nahrávkou je pro mne záznam z jamu Oasis s Paulem Wellerem Swamp Song - je v tom sice energie na rozdávání, ale při opakovaném poslechu začne nudit až překážet. V britském žebříčku se bratři protentokrát museli spokojit s druhým místem, když to první si pro sebe uzurpovali jejich dávní hrdinové U2 s podobně laděným projektem.