10. FAITH NO MORE - ALBUM OF THE YEAR

Když v roce 1937 zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, přišel nejen konec zlatého věku našeho státu, ale také celé Evropy - pomalu se totiž na scénu začala vkrádat Druhá světová válka. A jelikož byl Masaryk celosvětově významným státníkem, byl také jeho pohřeb celosvětově významnou událostí. Není potom divu, že se o něm o pár desítek let později doslechli také američtí Faith No More (myspace.com), kteří si jeho fotografii vybrali pro obal desky "Album Of The Year". Symbolické je, že také toto album znamenalo konec jedné významné éry - krátce po jeho vydání se totiž skupina definitivně rozpadla. Na úvodní straně je ještě zachycen Masaryk v okně vlaku a s kyticí v ruce, jeho zadní strana a vnitřek bookletu už ale zachycují jeho pohřeb. Pro Čechy poměrně nečekané je, že se mezi fanoušky skupiny rozšířila informace , že se nejedná o Masaryka, ale o Vladimira Iljiče Lenina...

Obal, který šokoval celý britský národ. Známý anarchistický buřič Jamie Reid si totiž na obalu debutového singlu skupiny Sex Pistols (1977) vzal do parády portrét britské královny, jejímž autorem byla Cecil Beaton. Reid byl téměř výhradním designérem obalů desek a singlů skupiny, ale svůj první počin již nikdy nepřekonal. Stejně kontroverzní jako obal však byla také písnička samotná. Singl "God Save The Queen" byl záhy po nasazení do rádií shledán natolik nevhodným, že z nich byl obratem zase rychle stažen. I přesto se však stal prodejní jedničkou britské singlové hitparády a výrazně pomohl odstartovat obrovskou punkovou vlnu, která vzápětí vypukla po celém světě. Přímou Reidovou inspirací při tvorbě obalu se stal radikalistický francouzský plakát s názvem "Youth Fearful Of The Future".

Robert Fraser, jeden z nejvlivnějších modernistů šedesátých let, přemluvil Paula McCartneyho, aby na obalu alba "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band" The Beatles (myspace.com) nepoužili psychedelickou kresbu od The Fool, neboť prý nebyla příliš povedená a nadčasová. A tak právě díky jemu, designérovi Peteru Blakeovi a fotografu Michaelu Cooperovi vznikl jeden z nejnadčasovějších obalů v hudební historii - koláž "People We Like" zachycující členy kapely mezi kartónovými figurami světoznámých osobností. Ne všechny z nich však byly nadšeny, že se objeví v klubu "Osamělých srdcí", takže se muselo hodně škrtat. Také samo vydavatelství EMI si vyžádalo, aby ze seznamu byli vynecháni například Mahátma Ghándhí, Ježíš Kristus či Adolf Hitler. Obal byl samozřejmě nespočetněkrát parodován, mezi jinými mají svou verzi třeba Frank Zappa a The Mothers Of Invention na jejich albu "We're Only In It For The Money".

Když se Colin Lane stal dvorním fotografem The Strokes (myspace.com), měl již dávno slavnou fotografii ženského pozadí ve svém portfoliu. Vznikla totiž o dva roky dříve než jejich debutové album. Lane fotil něco pro časopis Observer a stylistka nechala u něj ve studiu veškeré oblečení určené pro modelky. Lane si uvědomil, že ty černé rukavice za celý den vůbec nepoužil, a tak přemluvil svou tehdejší přítelkyni, aby mu s nimi zapózovala. Nechtělo se jí, ale když o dva roky později za tenhle snímek dostala více než tisíc dolarů, určitě si nestěžovala. Před vydáním alba v USA ale přišlo jedenácté září, teroristický útok na New York a Washinghton a ani The Strokes nechtěli moc provokovat, takže pro americký hudební trh nahradili nejen písničku "New York City Cops", ale také obal alba. V Evropě jsme žasli nad ženským pozadím, v Americe koukali na jakousi žlutomodrou abstraktní šílenost.

Storm Thorgerson a Aubrey "Po" Powell (známý též jako tým Hipgnosis) mají na svědomí hned několik kultovních obalů vytvořených pro hudební velikány Pink Floyd (myspace.com). Do tohoto žebříčku se dostal obal k albu "The Dark Side Of The Moon", jedné ze zvukově nejzajímavějších a nejvyzrálejších nahrávek dvacátého století. Oba autoři se dobře znali s jedním ze zakladatelů skupiny Pink Floyd, Sydem Barrettem, takže se není čemu divit, že jejich spolupráce byla velmi častá. Obal zachycuje paprsek bílého světla dopadajícího na hranol, který jej rozkládá do nekompletního vizuálního spektra - chybí indigová barva. Zadní strana obalu pak znázorňovala zpětné složení spektra ve světlo bílé. Thorgerson tak chtěl zdůraznit výraznou složku koncertů skupiny Pink Floyd - světelné show, kterými "flojdi" prosluli.

Postpunková formace Joy Division (po nešťastné smrti zpěváka Iana Curtise pokračovali zbylí členové skupiny pod novým názvem New Order) vydala za celou svou kariéru pouhopouhá dvě alba, ale i to je jednou tolik, než co zvládli jejich slavnější punkoví kolegové ze Sex Pistols, že... Skupina se během druhé poloviny sedmdesátých let proslavila hlavně svými depresivně temnými, místy snad až pohřebními skladbami. A tak si - kluci jedni angličtí - řekli, že si hodí pohřeb i na obal své druhé desky "Closer". Autorem mrazivé fotografie je Bernard Pierre Wolf, autory celého obalu pak pánové Martyn Atkins a Peter Saville. Pohřeb, který je na obalu zdokumentován, se odehrával na hřbitově Cimitero Monumentale di Staglieno v italském Janově.

Autorem nejlepší rokenrolové fotky všech dob (alespoň dle britského hudebního časopisu Q) je fotografka specializující se na černobílou fotografii, Pennie Smith, která na ní zachytila Paula Simonona z britské rockové skupinyThe Clash (myspace.com), rozbíjejícího svou basovou kytaru o pódium. Obrázek sama autorka původně nechtěla vůbec použít, neboť je mírně rozostřený - musela totiž uhýbat před napřahujícím se Simononem, ale nakonec se přesvědčit přece jen nechala. A udělala dobře. Obal je navíc zároveň odkazem k jednomu velevýznamnému hudebnímu velikánovi, neboť samotné typografické provedení obalu více než jen připomíná obal debutového alba Elvise Presleyho.

Nejslavnější banán v hudební historii má na kontě Andy Warhol. Pokud jste poslechli radu napsanou na originálním obalu debutové LP desky kultovních The Velvet Underground (myspace.com) ("Peel Slowly And See" - volně přeloženo "sloupni a čum"), nalezli jste pod odstraněnou "slupkou" původního banánu banán červenorůžový. Tato "sloupnutá" verze byla později použita jako obal k jednomu z vydaných box setů skupiny nesoucího název - překvapivě! - "Peel Slowly And See". Kvůli problémům se slupovacím banánem bylo vydání alba neustále odkládáno, ale Warhol si stál za svým. Debutovou desku kapely (na této placce s německou zpěvačkou Nico) navíc také produkoval. I když se povídá, že spíše jen skupině platil nahrávací studio.

Když jednoho dne seděl Kurt Cobain s Davidem Grohlem u televize a koukali na pořad o porodech ve vodě (drogy s lidma dělají hrůzné věci), dostal frontman skupiny Nirvana (myspace.com ) nápad, který později realizoval na obalu alba "Nevermind". Bylo třeba jen sehnat potřebnou fotografii plavajícího novorozence. To se však ukázalo být příliš nákladné, takže se Nirvana rozhodla najmout fotografa, který daný snímek vytvoří. Kirk Weddle požádal své přátele, aby ke snímku "zapůjčili" svého tříměsíčního syna Spencera Eldena a později (také na popud Kurta Cobaina) do snímku ještě přidal udici s jednodolarovou bankovkou (mimochodem její sériové číslo je "L 94998746 B"). Snímek nakonec Nirvanu stál jen dvě stě dolarů.

Samozřejmostí je, že se fotografie neobešla bez kontroverzních připomínek. Byl dokonce vytvořen náhradní obal, na kterém nebyl vidět penis novorozence, ale Cobain s touto variantou odmítal souhlasit. Nakonec ustoupil alespoň natolik, že akceptoval případné schování kritické oblasti pod samolepku. Již v příštím roce "Weird Al" Yankovic tento obal parodoval na svém albu "Off The Deep End", kde je ve vodě zachycen on sám. V jeho verzi však byla naštěstí použita fotografie bez mužského přirození a na rybářském háčku je místo bankovky americká kobliha.

Fotografie, která se stala jednou z nejslavnějších a nejparodovanějších vůbec, byla pořízena opravdu na londýnské ulici Abbey Road. Jejím autorem je britský fotograf Iain MacMillan (zemřel 6. května 2006). Na její pořízení měl přibližně deset minut kolem desáté hodiny dopolední 8. srpna 1969 a pro samotné focení si přímo doprostřed ulice postavil žebřík. Původně ale mělo být všechno jinak. Album se mělo jmenovat "Everest" a na obalu měla být skupina v Himalájích. Když ale došlo na věc, vylezli The Beatles (myspace.com) jen ven ze studia (jeho brána je vidět za bílým Broukem na levé straně) a nechali MacMillana stvořit mýtus.

Kolem obalu vznikly mnohé teorie, z nichž nejslavnější je bezpochyby ta, která usvědčuje MacMillana a The Beatles z toho, že se do snímku snažili zakódovat informaci o McCartneyho smrti. A z čeho že lze tuto informaci vyčíst? Paul nemá boty, vykročenu má jinou nohu než ostatní a v pravé ruce drží cigaretu - a to je (nebo byl?!) prosím levák. Značka bílého Brouka má navíc číslo "LMW281F", a když přijmeme fakt, že číslovka 1 je pímeno I, vše se ihned vyjasní - LMW je zkratka pro "Linda McCartney Weeps" (Linda McCartney naříká) a 28IF značí "28 if" (28 kdyby). Stačí jen dodat, že Paulovi v době nahrávání alba bylo 27 let a je hotovo...

Obal byl nespočetněkrát imitován, ale nejslavnější kousek mají na triku (v tomto případě spíše na ponožce) Red Hot Chili Peppers. V roce 1988 se pro své "The Abbey Road E.P." nechali vyfotit na stejném místě a v obdobných pózách jako The Beatles. Jen byli spořeji oblečeni - každému z "papriček" stačila jen jedna ponožka. Prý ať z toho není úplné porno...

Obal se však dočkal mnoha imitací a napodobenin nejen v hudební branži, ale také například ve sportu. Při příležitosti představení nových domácích dresů FC Liverpool pro sezónu 2004/2005 se na slavném přechodu nechali vyfotit Steven Gerrard, Sami Hyypiä, Harry Kewell a Michael Owen.