Může to znít jako ohrané klišé, ale v souvislosti s festivalem Glastonbury se vždy hovoří o slovy těžko popsatelné zvláštní atmosféře, která se během posledního červnového víkendu vznáší nad piltonským údolím. Ani letos tomu nebylo jinak…

Pár suchých faktů na začátek: festival s tradicí od roku 1970, 177 tisíc lístků se letos vyprodalo za 1h a 45 minut, aniž by kdokoliv oficiálně nahlásil, kdo na tom festivalu vlastně vystoupí.

Letošní festival se nesl na vlně boje proti globálnímu oteplování, což je poněkud v kontrastu s propršeným víkendem. „The Mud“ se jednoznačně stalo neoficiálním headlinerem nejen všech scén, ale i přilehlých přístupových cest. Něco takového v Česku opravdu nikde nezažijete a stejně jako v hudbě máte na festivalu výběr z různých hudebních žánrů i nabídka bahna byla letos pestrá – od tekutého přes mazlavé až po lepivé.


První den v pátek otvírala hlavní scénu Pyramid stage norská skupina Adjagas, které stejné privilegium před dvěma lety překazil déšť, ale na rozjezd se tahle kombinace klidného folk-rocku zdála až příliš uspávají. To na druhé scéně Mr. Hudson & The Library zahřáli publikum o poznání lépe. U The View jsem si jen potvrdil svoje předsudky z desky - až na jednu hitůvku to je pro mě neforemný kytarový hluk. Na Modest Mouse se prostě pozná, že přijeli na návštěvu zpoza Atlantiku, přejetí publikem je však stejně vřelé. Londýnská holka Kate Nash má na světě zatím pouze 2 singly, tak trochu kombinace Reginy Spektor a Lilly Allen je ale rozhodně velkým příslibem do budoucnosti. Desku bude produkovat Paul Epworth aka Phones, na koncertě si u svých někdy spíše recitovaných než zpívaných písní vystačila pouze s klavírem a rytmickou sekcí za zády. The Magic Numbers tak trochu oproti zaběhlým zvyklostem odstartovali sérií svých nejchytlavějších hitů, aby tím dokonale zabili následující ucouraný set. The Automatic do svého koncertního repertoáru zařadili předělávku hip-hopové Gold Digger, Amy Winehouse na hlavním pódiu nechala početné publikum časovým tunelem nasát atmosféru 60.let. Bloc Party stejně jako s druhou deskou udržují i živě svůj vysoko nastavený standard. Mumm-Ra sice zatím John Peel Stage zaplnili tak z půlky, ale s tak nakažlivě melodickými songy budou příští rok minimálně na Other Stage. Čekání na opožděné Arcade Fire se rozhodně vyplatilo a uhrančivý projev zpěváka Win Butlera přitáhl obrovskou masu lidí, škoda jen, že zvuk byl tak potichu, že bylo spíše slyšet komentáře na kapelu než ji samotnou. O největší dilema pátečního večera se postarala trojice Artic Monkeys, Björk, Hot Chip - všechno se opravdu stihnout nedalo, opičákům ze Sheffildu přišel vypomoct i Dizzie Rascal, ale bylo vidět, že ačkoliv měli být jedním z hlavních taháků večera, široké publikum dokázali strhnout jen u svých nejproláklejších písní. Björk kombinovala písně z nové desky s osvědčenými singly, ale celodenní únava nasměrovala mé kroky do jedné z tisíců nejmenších scén - vlastního stanu.


Ranní déšť nebyl zrovna velkou motivací rozepínat zip na stanu, The Pipettes přitáhli aspoň na chvíli slunce zpoza mraků, napoprvé rozhodně nenudí, ale jen asi v málokom vzbudí potřebu si to někdy v budoucnu zopakovat. Guillemots byly rozhodně nejvíce intouškou kapelou na Pyramid stage, Dirty Pretty Things navodí kacířskou otázku, jestli by přece jen nebylo lepší, aby se po těchto bočních projektech dali The Libertines zase dohromady. Lily Allen dostala se svým pop-ska mixem (a silnou dechovou sekcí na pódiu) v mém programu pouze 20 minut, protože Klaxons na Other stage mě lákali mnohem více. Ti si své vystoupení před zatím největším publikem opravdu užívali a aktuální singl It´s Not Over Yet jen vybičoval přání, kéž by toho měli kluci v repertoáru ještě trochu více. Patrick Wolf svým nejen excentrickým vzhledem dokázal nalákat plný stan, s napjatýma ušima naslouchat z boční strany Pyramid stage jen usnadní váhání, jestli už vyrazit na souběžně hrající Editors. Ti v předvečer vydání své druhé desky potvrzují fakt, že si už vyzkoušeli postupné budování popularity od malých klubů, ale teď už chtějí lízat smetanu před početným publikem. Koncert naštěstí není tak coldplayovsky utahaný jako nová deska, přeci jen živě mají možnost uplácat svůj set z těch lepších částí svých desek. The Killers to na svém třetím vystoupení dotáhli úplně až na ten nejvyšší vrchol korunovaný ohňostrojem hned na úvod. Posoudit, jestli se dřívější občasná intonační nejistota Brandona Flowerse taky za těch pár let odstranila, bylo v první půlce koncertu skoro nemožné, neboť zvuk byl tak potichu, že hlasitější byly sborové zpěvy publika.


V neděli hlavní pódium ovládla spíše „diskotéka pro starší a pokročilé“ o to pestřejší byla nabídka na ostatních scénách. Čekání na opožděné Dragonette ve východním tanečním stanu zavdala na nezávazné omrknutí stanu západního, kde se svým tanečně kytarovým nasazením příjemně překvapili The Whip (mají už dva zářezy na kompilacích labelu Kitsune). The Sunshine Underground ze své energické důraznosti neztratili nic ani na velkém pódiu Other stage, podobně naléhavé bylo i vystoupení Cold War Kids. Get Cape. Wear Cape. Fly. si na festivalu zahrál celkem třikrát a oblečen v obleku podpořil své vystoupení několika plamennými prohlášeními na podporu několika na festivalu zastoupených charitativních organizací. Mika je profesionální popový bavič, což podpořil i svou ulítlou dekorací v podobě nafukovacích kyprých dam (a v písni Big Girl [You Are Beautiful] dokonce i živými!). U mnoha kapel je teď „in“ mít něžnou polovičku za bicími, The Go! Team kromě toho nastoupili i s Japonkou Kaori Tsuchida v kovbojském kostýmu. Druhá největší scéna na festivalu se však pro tohle uskupení z Brightonu zdála být poněkud velkým soustem. Možná by se to dalo svést na špatný zvuk, ale samply nejsou pro tuto kapelu jen kořením, ale přímo nezbytným masem a spíše rockové aranžmá ohlodalo jejich písně na chudé kosti. Just Jack si s publikem hrál už od začátku a pořádně vyšrouboval nadšení při závěrečné Starz In Their Eyes, po něm Jamie T nesčetněkrát rozezpíval celý stan a následující Beth Ditto z The Gossip nedělalo problém si před všemi sundat kalhotky…

Česko na festivalu bylo letos zastoupeno - kromě třech českých vlajek v publiku (mrkněte na vystoupení The Pigeon Detectives) - i poprvé českým zástupcem v seznamu účinkujících. Na vystoupení Gipsy.cz se dá dívat přesně dle definice různých úhlů pohledů, zda-li je sklenice z poloviny prázdná nebo z poloviny plná… Již samotná účast je z pohledu historie nepochybně velkým úspěchem, v hudebním curriculum vitae je dobrou vizitkou a stejně jako za pár let je už každému jedno, za kolik maturitu udělal, i u vystoupení Gipsy.cz bude druhotné, že pod pódiem v závěru vystoupení tancovalo sotva 20 lidí…